pavel novák - běžecký trenér
2.6.2015
Kategorie: Maratonský trénink

Pavel Novák – trenér maratonského běhu

Životní příběh běžce a trenéra Pavla Nováka

Novak_PavelPavel Novák – narozen 1970

 Osobní rekordy:

  • 5km                      14:19 min
  • 10km                    30:11 min (silnice 29:54min)
  • 21,1km               1:07:10 hod
  • Maraton              2:17:11 hod

 

 

Každý má svůj příběh poskládaný z mnoha menších dílů. Jeden člověk, desítky příběhů. I můj příběh má více částí, které jsem prožil a které ovlivnily mé myšlenky i emoce. Kromě příběhu dítěte, syna, vnuka, školáka, studenta, záchranáře, manžela, rodiče, trenéra a třeba psovoda je to i příběh běžce.

Začínal jsem jako orientační běžec. Tento sport jsem doslova miloval, od svých šesti let jsem prakticky každý víkend od dubna do října bloudil po českých lesích, běhal od jedné kontrole ke druhé a zažíval krásné chvíle kamarádství, dobrodružství a sounáležitosti. Ano, když se dívám zpět, pocit sounáležitosti byl velmi důležitý, byl jsem sice v lese rvavý a bojovný, což bylo často na škodu a určitě mi šlo o výsledek, ale bez svých kamarádů, kamarádek a úžasných trenérů by to nikdy nebylo ono. Vtiskli mi, byť nepřímo, tak velkou lásku ke sportu, že jsem v něm zakotvil a tato kotva tam leží i dnes, kdy mi táhne na 45. rok života.

Když jsme se kolem dvacátého roka života rozutekli do škol a stěhovali se za svými partnerkami a partnery, má cesta šla přirozeně směrem, který mě dávno přitahoval, totiž k otevřenému soupeření, kterého jsem si v orientačním běhu užil pouze částečně při štafetách či handicapových startech.

Zkoušel jsem triatlon, jenže vlivem zamrzlých ramenních kloubů jsem se v plavání dostal maximálně na 25 minut na 1500m, čímž jsem získal v rámci nejlepších triatletů sedmiminutovou nestáhnutelnou časovou ztrátu.

A já chtěl víc. Lákalo mě soupeřit s těmi nejlepšími a řekl bych, že jsem si zcela intuitivně ukázal na maraton. Nic moc jsem o něm nevěděl, byla to trať ověnčená jistým mýtem. Kromě tajemna mě lákala i jeho naprostá nevšednost. Nejvíce se mi na něm líbila skutečnost, že příprava na něj trvá dlouho, musíte jí vše podřídit a nakonec máte jen jeden pokus tuto práci prodat. Uvědomoval jsem si, že pokud budu chtít prorazit, čeká mě dlouhá cesta, na jejímž vrcholu si nebudu smět dovolit jedinou chybu.

V přípravě na první maraton jsem vůbec nevěděl, za jaký konec to mám vzít. A tak jsem prostě začal běhat. Asi po dvou měsících jsem byl schopný uběhnout v tahu 53km (což je dodnes můj nejdelší trénink; z hlediska maratonské trati je zcela zbytečné podobné věci absolvovat). Jak se blížil start, snažil jsem se prostě jen zrychlovat.

Jediným tréninkovým prostředkem byl souvislý běh, ale protože jsem často běhal s vypětím sil, ale přitom ne zcela nadoraz, musel jsem mít perfektní tempovou vytrvalost. Abych to zkrátil, první maraton jsem běžel na Strahově (tenkrát tam přenesli maraton ze Stromovky na asi 2 nebo 3 roky) Výsledný čas byl 2:43:59hod, psal se rok 1991 a bylo mi 21 let. Již tenkrát se projevila moje velká síla, která tkví ve schopnosti poznat, na co mám a na co ne, a hned od začátku podle toho běžet. Tato vlastnost mi umožnila běhat i v budoucnu maratony s minimálními výkyvy v tempu. Zkrátka jsem nějakým tempem začal, na konci jsem šel úplně na doraz, i tak ale tempo finále bylo velmi blízké začátku závodu.

Tato filozofie založená na snaze co nejlépe poznat sám sebe platí dodnes a snažím se jí naučit i své svěřence. Je v podstatě stoprocentně výhodná, umožňuje v počátku závodu zapracovat přirozeným způsobem organismus do rozhodujících fází závodu, najít správný rytmus běhu, který velmi šetří energii, jste schopni kvalitněji občerstvovat, běžíte při nižším laktátu, čímž se výrazně zvýší udržitelnost výkonu (nemusíte při stejném výkonu příliš zvedat tepovou frekvenci během závodu).

Musíte se ale připravit na to, že většina vašich soupeřů, se kterými byste měli závodit, vám zpočátku uteče. Naprosto zásadní je proto mentální příprava k takovému druhu závodění. Musíte věřit vlastním silám. Osobně jsem si pomáhal myšlenkou, že bude stačit, když budu držet tempo a půjdu dopředu. Pokud se mi to podařilo, vždy to byla pravda. Tedy pokud chcete poslední třetinu maratonu předbíhat a předbíhat, nemusíte zrychlovat, stačí „pouze“ držet tempo. Jedinou nevýhodou je to, že prakticky nemáte s kým běžet, protože od určitého bodu jenom závodníky dobíháte a pokud je vítr, nemáte s kým spolupracovat.

Po strahovské premiéře jsem se spojil s Jardou Vymazalem (v minulém volebním období to byl jihlavský primátor). Znali jsme se z jihlavského triatlonového oddílu, kde byl činovníkem, trenérem a také závodníkem. Velmi jsme si rozuměli, přestože byl Jarda o 15 let starší. S maratonskou přípravou měl osobní zkušenost (jeho o.r. je, myslím, 2:46hod) ,a tak jsme se pustili do společné práce. Každou neděli jsem chodil k němu domů, rozebrali jsme, co se povedlo odtrénovat, a Jarda vypracoval plán na další týden. Dal hodně na selský rozum, postupoval systémově, ale velmi vnímavě. Zajímali ho mé názory na trénink a vždy jsme rozebrali vše, co mě trápilo.

Vsadil na perfektní aerobní základ, hlavním tréninkovým prostředkem byl souvislý běh, což ale maratonská distance potřebuje. S kvalitami zacházel opatrně, ale prozíravě. Díky tomu jsem se poměrně rychle zlepšoval, a přes vysokou kilometráž (hned první rok jsem naběhal 8000km) jsem se nedostával do větších únav.

Na jaře roku 1992 jsme odjeli do Vídně, kde jsem zaběhl maraton za 2:33hod opět velmi vyrovnaným výkonem. Na podzim pak v Regensburku za 2:30:54 a na jaře 1993 opět ve Vídni stopky ukázaly výkon 2:28:23hod.

V tomto roce vyhrál Vídeň již potřetí za sebou Karel David, který je dodnes českým rekordmanem s výkonem 2:11:57hod. Byl to pro mě velký vzor, sledoval jsem jeho cestu velmi bedlivě a zároveň si uvědomoval, že jeho výkon byl minimálně podložen dobrým výkonem na trati 10km. Pokud si dobře vzpomínám, zaběhl pouze jednou pod 30minut.

Bylo to pro mě důležité, protože mé atletické okolí mě přesvědčovalo, že nikdy nemohu dosáhnout dobrých výsledků, protože jsem pomalý, a že to už nedoženu, protože jsem začal s atletikou pozdě. Byla to pravda, můj osobní rekord na desítce byl tehdy 33:02min, bylo mi 23 let. To už většina atletů vytrvalců podávala na této trati neporovnatelně lepší výsledky.

Čím lepší výkony jsem podával, tím více se objevovalo našeptávačů, kteří se snažili bortit mé sny. Člověk se s tím musí vždy nějak porvat, aby si zachoval vlastní cestu a svou energie nasměroval správným směrem.

V roce 1994 jsem se podíval do Vídně potřetí a naposled. Zaběhl jsem výkon 2:23:16hodin a ten rok jsem si zlepšil čas i na 10km (32:29min).

Od počátku svého působení na maratonském poli jsem se snažil pochopit, o co ve skutečnosti jde. Začal jsem shánět publikace, studoval fyziologii sportu, přečetl jsem každou brožurku, skripta, publikaci, jakou jsem sehnal. Na konec mě to stejně donutilo udělat si trenérské kvalifikace, protože jsem začal trénovat jiné běžce.

5582788744_f881d93d50_b

Zároveň jsem si ale čím dál víc uvědomoval, že nejlépe znám sám sebe já. Nikdo nemůže lépe porozumět tomu, co potřebuji než já sám. V roce 1994 jsem se rozloučil s Jardou Vymazalem, na několik měsíců jsem trénoval pod Jarmilou Kratochvílovou, ale nedokázala mě přesvědčit o svých metodách a stejně jsem si na konec dělal vše podle svého.

Tím začala moje kalvárie s trenéry. Problém nebyl na jejich straně, ale na mé. Měl jsem svou hlavu, věřil jsem svému úsudku. Po Jarmile jsem „spolupracoval“ s Pavlem Krejčím a Miroslavem Kváčem, ale šlo vždy o časově krátké období, po němž jsem odešel.

Těžko říci, kam bych se pod nimi dostal, byli to výborní trenéři, ale spolupráce trenér-závodník musí být oboustranná. I nejlepší tréninkový a na míru ušitý systém nebude bez vzájemné důvěry fungovat.

V roce 1995 jsem zaběhl maraton poprvé pod 2:20 hodin, bylo to v Košicích a čas 2:19:35hod stačil na 10. místo. Výkon na 10km jsem již posunul na 30:54min. U čistokrevných maratonců, mezi které jsem patřil, bylo problém zaběhnout dobře kratší distanci. Všechny závody na těchto tratích jsem běhal z plného tréninku a všeobecně jsem závodil méně, než je zvykem, takže to byla trochu loterie, zda to vyjde nebo ne.

Závodění v přípravě na maraton je vůbec zcela zvláštní kapitola. Jsem zastáncem velmi opatrného závodění. Musím se ohradit proti tomu, že závod je nejlepší trénink. Může být nejlepším tréninkem, ale pouze v případě, že sedí. Jindy můžou být nejlepším tréninkem krátké nebo dlouhé intervaly nebo dlouhý běh. Závod maratonce v přípravě velmi vyčerpává, pokud se neběží tréninkovým způsobem, což pak ovlivňuje další přípravu.

Je to i jeden z důvodů, proč jsem v průběhu celé běžecké kariéry zároveň pracoval (12ti hodinové denní a noční služby). Nebyl jsem závislý na příjmu ze sportu, tudíž mě nic netlačilo do komerčních závodů. Druhý důvod byl, že jsem si chtěl udržet odbornost.

Zřejmě jsem to nedělal až tak špatně. Nejsem žádný velký talent, můj běh je neuspořádaný a při mé závodní váze 71-72kg vydávám příliš mnoho energie. V přípravě jsem se musel vypořádat s častým nevyspáním, na což jsem si velmi rychle vypracoval technologii. Po noční směně jsem šel velmi lehce zaklusat 8km a po obědě si lehnul bez budíku. Tělo si samo řeklo, kolik spánku potřebovalo. Když jsem vstal, pocity nikdy nebyly moc dobré, ale šel jsem se projít se psem a velmi rychle se to zlepšovalo. Musel jsem počkat, až to tělu „docvakne“, nešel jsem na trénink dříve, než si o to tělo řeklo, a tak jsem kolikrát vybíhal i velmi pozdě odpoledne či k večeru.

Maraton v Hamburku 1996

Rok 1996 byl zcela zvláštní, hned na jaře jsem dosáhl svého nejlepšího výsledku v kariéře. Běžel jsem velmi silně obsazený maraton v Hamburku (11 tisíc běžců a především silná maratonská špička). Ten rok byla v Evropě velmi dlouhá zima a ještě týden před maratonem mrzlo, běhali jsme po sněhu. Těsně před startem se ale náhle oteplilo a v Hamburku bylo najednou 25-27 stupňů. Necítil jsem se kvůli tomu dobře, tělo se nestačilo adaptovat, řekl jsem si nicméně, že podmínky mají všichni stejné.

Vyběhl jsem velmi opatrně a běžel někde okolo 30. až 40. místa, ale s velkým odstupem od vedoucí skupiny. Postupně jsem začal dobíhat běžce, kteří se přehřáli a čím dál více spíše míjel závodníky, kteří odstoupili, vyčerpaní a se skloněnou hlavou. Bylo mi jich líto, určitě byli dobře připravení, ale extrémní změna počasí opravdu nic neodpustila. Když jsem vbíhal do cílové rovinky, hlásili dobíhajícího třetího běžce, viděl jsem ho před sebou, dal mi 27 sekund a do cíle se doslova potácel. Kdyby byl závod delší, stačilo by maximálně 500m a doběhl bych ho. Čas 2:21:23hod nebyl nic extra, ale umístění na pódiu u takového závodu bylo pro mě úžasné.

Asi po dvou měsících ale přišly problémy. Před extraligou na 10km mě začalo bolet v krku, závod jsem ještě odběhl v čase 30:48min, ale potom jsem lehl. Celé léto jsem chvilku běhal a chvilku neběhal, lehké teploty a bolest krku se střídaly s obdobím, kdy se dalo trénovat. Dobral jsem troje antibiotika (dnes je nevezmu ani v případě vysokých horeček a odmítl jsem je brát i při těžké pneumonii v relativně nedávné době). Nejdříve jsem zrušil podzimní start na maratonu, ještě jsem běžel Běchovice (mimochodem tehdy jsem časem 31:08min nebyl v Česku snad ani v první pětce, dnes se s tím dá dokonce i vyhrát), ale pak se mi přisálo klíště a já měl na něj reakci. Z odběrů krve mi zjistili pozitivní protilátky na boreliózu a řekli mi, že je to starší záležitost.

Doléčil jsem se, dobře si odpočinul a zahájil přípravu. Další rok byl výsledkově dobrý, zahájil jsem sezonu osobním rekordem 2:18:10hod a při svém jediném republikovém mistrovství na 10km na dráze jsem doběhl sice až na 4. místě, ale v kvalitním čase 30:11min a dokonce jsem si vyzkoušel i 1500m za 3:56min.

Mělo se však chýlit k problémům, které vycházely spíše z mého tehdejšího nastavení psychiky. Ten rok jsem zlepšil výkon také na 5km na dráze a časem 14:19min jsem byl třetí v republikových tabulkách. Byl jsem předběžně nominován na mistrovství světa v ekidenu do Japonska na úsek 5km (ekiden je maratonská štafeta, kde se běží 4x úsek 5km, jeden úsek 10km a jeden 12,2km). Strašně jsem se těšil na svůj první reprezentační start, ale nominační list nepřicházel. Když už bylo jasné, že nepřijde, poprvé ve své kariéře jsem měl pocit rezignace.

Kluci běželi v Japonsku výborně, doběhli na 10. místě, ale jeden z nich mě ten rok neporazil ani jednou, se dvěma jsem měl pozitivní bilanci 2:1 a 3:1. Oba běžci, kteří byli přede mnou v tabulkách na 5km, běželi delší úseky, takže teoreticky jsem měl mít i pevné postavení na kratší trati.

Později se ke mně donesly důvody, které nechci podrobně rozebírat, ale jako vždy šlo o peníze a také o celkem atraktivní destinaci. Zdůvodnit se dá cokoliv a když znáte lidi, co znají lidi, jde všechno…

Pro mě to byla tehdy rána, z které jsem se vzpamatovával hodně dlouho, ale později jsem si uvědomil, že nenominace mi umožnila získat ke sportu úplně jiný vztah a že mi to snad seslalo nebe. Dnes už vím, že mi to nebe seslalo opravdu.

Po tomto výpadku jsem ještě asi půl roku trénoval, ale bez chuti. Ještě jsem zaběhl ve Ferraře maraton za 2:25:28hod a pak jsem ukončil vrcholovou činnost. Téměř po tři roky jsem si chodil pouze občas zaběhat.

V létě roku 2000 se mi začalo měnit myšlení, postupně mi začalo docházet, že není problém v tom, že mě reprezentační trenérská rada sestřelila nebo o tom, co kde zaběhnu, ale spíše v celkovém přístupu k běhu a sportu vůbec. Najednou mi to bylo jedno, úplně jsem se uvolnil a na podzim se pustil do práce.

Celkově jsem z hlediska objemu trénoval méně, ale zaměřil jsem se na speciální maratonské tréninky. V podstatě jsem jednou za 3 až 5dnů dal těžkou maratonskou kvalitu a mezi tím jsem si jen klusal. O to ale primárně nešlo, důležité bylo, že mé myšlení z hlediska tréninku bylo nastaveno na „jdi a užij si to“. Když to v tréninku nešlo, tak to prostě jen nešlo, odpočinul jsem a ono to zase šlo. Z hlediska závodů to bylo ještě lepší, vybrousil jsem vlastní techniku zadržených začátků a výsledek byl na možnosti, které mi dával můj celkem nevýrazný talent a omezené časové možnosti, velmi dobrý.

Přispěl k tomu i fakt, že jsem vylepšil techniku běhu. Nechal jsem se natočit a zkoumal, proč pořád i přes maximální úsilí protlačovat pánev dopředu běhám s vystrčeným zadkem a „tlačím svou káru“ před sebou. Trenér Krejčí mi vždy říkal, že běhám, jako když řídím kamion, protože dalším problémem byla obrovská rotace ramen.

Neustále jsem si pouštěl svůj běh ze strany po jednotlivých sekvencích, až mi to došlo. Příliš předkračuji před svou těžnici, oporová fáze je příliš vpředu. Jak z toho ven? Prostě jsem zkrátil krok, nejprve při klusání a později to přenesl do rychlejšího běhu. Okamžitě se vlivem ušetřené energie, kterou jsem získal pohodlnějším a rychlejším přechodem přes oporu, zvedla frekvence kroku a začalo to docela přirozeně jezdit.

Hned první start v březnu roku 2001, kdy jsem ještě neměl stoprocentně vyladěno, jsem přetavil v osobní rekord 2:17:53, přičemž první půlka byla za 1:09:42 a druhá 1:08:11hod. Hned další start v květnu v Praze byl v teple, přesto jsem výkon vylepšil na 2:17:11hod.

Všechny závody jsem si neskutečným způsobem užíval, závodil jsem, ale bylo mi vcelku jedno, jak dopadnu. Od té doby jsem za rok nenaběhal více než 4500km, spíše podstatně méně, v celkové roční kilometráži jsem tedy sjel na polovinu oproti 90. létům. Většinou jsem hodně natrénoval v zimě (není moc, co dělat jiného) a pak si užíval závody a příliš netrénoval. Když se mi nechtělo, prostě jsem přestal závodit, a někdy i přestal trénovat úplně a čekal, až přijde chuť.

Rok 2002 a 2003 byly slabší kvůli problémům s achillovou šlachou, ale od roku 2004 do roku 2008 jsem zaběhl 9x maraton v časech 2:17:48-2:19:54hod. Všechny závody jsem si velmi užíval a sport mi dělal opravdovou radost. Na začátku mého příběhu v roli maratonce mi dělaly radost pouze výkony, na konci to byl sport jako takový a výkony byly jen třešničkou na dortu.

Od roku 2009 mi tréninkové nadšení výrazně polevilo, moc jsem to neřešil a nechal věci běžet svým tempem. Samozřejmě se začaly ihned zhoršovat výsledky, což je v kombinaci s již sportovně vyšším věkem přirozené. V roce 2009 a 2010 jsem ještě zaběhl maraton za 2:25hod a v roce 2011 při mistrovství republiky v Praze to byl můj zcela poslední maraton a výkonem 2:26 jsem zůstal pod stupni vítězů na 4. místě.

Během svého příběhu jsem učinil jednoznačný závěr. Nastavení našeho myšlení v každé lidské činnosti předem určuje, zda nám bude tato činnost dělat radost či nám bude spíše způsobovat utrpení, i když třeba po počátečních stavech euforie. Potkal jsem na cestě mnoho běžců, kteří již skončili a byli ve své době hodně dobří. Při rozhovorech s nimi ihned poznáte, zda patří do první nebo druhé skupiny. Výraznou osobností z první skupiny je například bývalý vynikající maratonec a dnes trenér Róbert Štefko.

Ještě bych se rád zmínil o jednom trenérovi, kterého jsem potkal v průběhu cesty a s nimž jsem spolupracoval na svém pokusu o zaběhnutí limitu na olympijské hry v Aténách v roce 2004. Jde o bývalého reprezentanta v chůzi, trenéra několika svěřenců, kteří se umístili do 10. místa na mistrovství světa Ivo Pitáka. Spolupráce s ním byla jednoznačně přínosná a mnoho mi dala. Bylo to dáno tím, že dokázal okamžitě rozpoznat moje nastavení a nechal mě dělat si základní přípravu podle mého gusta s tím, že v rozhodujících chvílích do toho vstupoval a to zejména na soustředěních, kdy jsem trénoval zcela podle jeho not, a také v závěrečných týdnech přípravy. Mimo tyto období se snažil velmi nenásilným způsobem ovlivňovat moje myšlení a zaměření tréninku, což ale mohl dělat jen díky tomu, že nějakým přirozeným způsobem rozumí lidské duši.

f-54

Maraton je disciplína, která vám v případě, že se na ni zaměříte a správně ji pochopíte, může hodně dát. Určitě můžete poznat víc sebe sama jak během tréninku, tak i v krizích, které přinese trénink i vlastní závod. Jděte neochvějně svojí cestou a nenechte se zviklat.

 

Zaujal vás životní příběh běžeckého trenéra Pavla Nováka? Další informace získáte také na jeho stránkách – www.tajemstvi-maratonu.cz nebo přímo na našem blogu, kde bude zveřejňovat svou metodiku běhu a další zajímavé informace pro všechny příznivce běhání a sportu.

Zádný komentář

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *